Sibiřská kočka

O jejím původu nemáme mnoho informací. Předkové sibiřské kočky mohou být angora nebo Norské lesní kočky, které se promíchaly s domestikovaných domácími kočkami na Sibiři. Sibiřské kočky jsou velmi podobné Norským lesním kočkám. Typickými znaky jsou huňaté ušní štětinky a lesklá polodlouhá srst. Hlava je značně kulatější a kratší než Norské lesní kočky. Chovají se především v Rusku a východní Evropě, ve světě se vyskytují vzácněji.

Sibiřská kočka na podzim

Sibiřská kočka je středně velká a dobře osvalená. Tělo má o o něco déle než je vysoká, krk krátký a osvalený a mohutné nohy jsou středně dlouhé. Mezi prsty musí být chomáče chlupů. Ocas je široký a mohutný u kořene, na konci je zakulacená špička. Hlavu má krátkou, tupou a trojúhelníkových. Nos je široký a slehla prohnutý. Brada je silná a výrazná. Z profilu působí hlava zakulaceným dojmem. Uši jsou středně velké a jsou od sebe vzdáleny nejméně o jednu šířku ucha. Špičky jsou zaoblené a mají ušně štětinky. V uších rostou ušní chomáčky srsti. Velké oči jsou mírně oválné a dost daleko od sebe. Srst je středně dlouhá až dlouhá s hustou podsadou a s dlouhými olejovo-vodě odpudivými chlupy. Na lopatkách je srst o něco kratší. Sibiřská kočka může mít jakoukoliv barvu.

U sibiřské kočky se vyskytují nejen přírodně zbarvení ale i také tzv. himálajské znaky a barvy, což je například čokoládová. Často vyskytující barvy jsou červená, černá, krémová, modrá. Tyto barvy mohou být plné nebo s aguti čímž vznikne mramorovaná, tygrovaná nebo tečkovaná. Povolené barvy jsou ještě želvovinová nebo želvovinová s aguti. Velmi vzácné jsou čistě bílé kočky. Sibiřské kočky mají jantarové nebo zelené oči s výjimkou bílých. Ty mohou mít modré nebo každé oko může mít jinou barvu.

Mainská mývalí kočka

Tento druh kočky dostal pojmenování podle masky na obličeji – zbarvení srsti, které připomíná psovitých šelmu mývala, zastarale mývala. Mainská mývalí kočka patří k původním, americkým domácím plemenům, kde se těší velké oblibě chovatelů. Je dobře přizpůsobena tamním klimatickým a přírodním podmínkám, patří k největším domácím kočkám na světě.

Maine Coon, jak zní její anglický název, se vyvinula pravděpodobně křížením koček britských, ruských a skandinávských kolonizátorů, kteří je dovezli do amerického státu Maine. Další z verzí je, že tato zvířata byla oblíbeným mazlíčkem Marie Antoinetty, která je ve snaze uniknout francouzské revoluci, poslala do USA. Prvním z uznaných zvířat tohoto plemene byl v roce 1861 černobílý kocour Captain Jenks of the Horse Marineo. Počátkem 20. století ale zájem o toto plemeno klesl, protože ho vytlačili perské kočky. Díky svým loveckým schopnostem se však i během tohoto období těšily vysoké oblibě u amerických zemědělců, kteří toto plemeno zachránili před vyhynutím. V 50 letech minulého století byly chovy Maine Coon oživené a už v roce 1967 byl vytvořen nový standard, který byl uznán organizací FIF v roce 1983.

Červená mainská mývalí kočka

MCO mají velmi přítulnou povahu. Jsou hravé i ve vyšším věku. Ke svému okolí si vytvářejí pouto, je snášenlivá k ostatním zvířatům, i dětem. Není to však typický domácí mazlíček, vyhovuje její vyrovnaný, přátelský vztah. Mainské mývalí kočky se vyznačují hustou srstí a dlouhým, huňatým ocasem, ale i robustní stavbou těla. Hmotnost koček se pohybuje okolo 5 kg, kocourů mezi 5 až 8 kg. Dospívá ve třech letech života, dožívá se až 14 let.

Jak chovat kočku doma

Jednou z nejpodstatnějších věcí, které kočka potřebuje pokud žije v interiéru, je kočičí toaleta. Základem je nepropustná nádoba, kterou si buď koupíte v chovatelském obchodě, na internetu nebo si ji zhotovíte sami. Použít se dá cokoliv – stará mísa, dřevěná bedýnka, krabice s nepropustným dnem, ale zlatým standardem je obdélníková plastová nádoba. Pokud chcete eliminovat zápach ze záchůdek, je dobré zvolit krytý záchůdek, který navíc poskytne kočce soukromí. Je však mnohem dražší. Jako materiál v záchodku je nejvhodnější speciální písek či kamínky, které obalí trus a moč, ty se pak dají snadno vyjmout a zčásti pohlcují pach.

Je nepsaným pravidlem, že na každou kočku v domácnosti by měla být alespoň jeden pokoj. Čili pokud chováte tři kočičky, měli byste mít alespoň 3-pokojový byt. Ale je to individuální, každá kočka má jinou povahu a jiné nároky na životní prostor. Nezapomeňte na otevřená okna, balkónové dveře. Je třeba zajistit jejich vhodnou síťkou či jiným materiálem odolným vůči Mackin drápem. Pokud se vám podaří vhodně zabezpečit balkón, pro vaši kočku to bude ideální, bude moci být na čerstvém vzduchu a sledovat okolí a přitom bude chráněna před vnějšími nástrahami.

Aby vám kočička přinášela radost, je třeba zajistit její dostatečně podnětné prostředí. Škrabadlo na drápky by mělo být nezbytností protože v přírodě si kočky brousí drápky o kůru stromů. Pokud by si přece jen vybrala kočka místo škrabadla gauč či křeslo, je třeba odnaučit ji tomu. Pomoci vám může sprej s vodou, který použijete vždy, když ji přistihnete brousit si drápky na nevhodném místě nebo šplhat na záclony.

Každá kočka v domácnosti by měla mít vlastní misku s vodou a krmivem. Nejlepší v jiné místnosti. Dbejte na čistotu vody ale také krmiva, kočky jsou velmi citlivé na chemii v potravě.

Nebezpečné infekční choroby koček

Kočky jsou stále častějšími návštěvníky veterinárních ambulancí. Tak jako psi, i kočky se mohou nakazit infekčními chorobami. Přenosu některých z nich lze zabránit pravidelným očkováním. Jiným se kočičky nevyhnou pokud jsou v kontaktu s nakaženou kočkou. Očkování není levnou záležitostí, ale je vždy levnější než léčba těchto závažných onemocnění. A navíc, některé z nich ani není možné léčit a jediná ochrana před nimi je vakcinace.

VZTEKLINA je nejvážnější ze všech nemocí, které mohou kočku postihnout, protože je vždy smrtelná a při pokousání člověka nakazí i jeho. Existuje vůči ní vakcína a v zájmu vlastního zdraví je třeba pravidelné očkování proti vzteklině. Vzteklina je akutní virové onemocnění, které se přenáší pokousáním vzteklým zvířetem. U koček probíhá v zuřivé formě. Zvíře je neklidné, má halucinace, v místě kousnutí je výrazné svědění, kočka nadměrně sliní, je zuřivá a požírá neobvyklé předměty.

FIV – AIDS je virové onemocnění koček, které se přenáší přímým kontaktem koček – krví, slinami, mlékem i mlezivem. V případě nákazy se nemoc projevuje zvětšenými lymfatickými uzlinami, které jsou velmi dobře hmatatelné, dásně jsou zanícené, oční spojivky také, kočka trpí rýmou, chronickými průjmy, má vyšší teplotu a postupně chřadne. Léčba není možná.

FIP – infekční peritonitida koček je vážné onemocnění, které způsobuje zánět cév. Kočky se nejčastěji nakazí přímým kontaktem, hlavně přes nosní sliznici. Nejrizikovější jsou mladé kočky ve věku 6 měsíců až 2 let. Nemoc se nejprve projevuje postupným zvětšováním břicha, ve kterém přibývá tekutiny, kočička nežere a má zvýšenou teplotu. Když se tekutina začne tvořit i v hrudní dutině, kolem srdce, ztíží se dýchání. Léčba tohoto onemocnění neexistuje, nakažené kočky hynou.

Chlamydióze koček je bakteriální onemocnění koček, které způsobuje bakterie Chlamydophila felis. Kočka má po nakažení opuchlá víčka a silný hnisavý výtok z očí. Po pár dnech se přidává výtok z nosu, kýchání, zvýší se tělesná teplota a kočka má problémy s dýcháním. Chlamydióza je přenosná ze zvířete na člověka, proto pozor. Toto onemocnění je léčitelné tetracyklinovými antiobiotikami a je možné proti němu kočku očkovat.

Jak na odčervení koček?

Na trhu je velké množství různých tablet a past na odčervení. Používejte ale pouze výrobky určené pro kočku. Pokud po odčervení kočičky najdete v jejím trusu parazity, je třeba odčervit ji o 3 týdny znovu. Pokud je trus po odčervení bez parazitů, stačí 3 – měsíční interval.

Nejsnáze je kočku odčervovat pastou, kterou nedokáže vyplivnout. Pokud použijete tabletku, musíte ji kočce položit co nejhlouběji do ústní dutiny a držet tlamu, dokud tabletku nepolykat. Kočky jsou vychytralejší než psi a skrytou tabletku v potravě nesní. Odmítají jakoukoliv chemii v potravě. Pokud je problém odčervit kočku tabletové nebo pastou, další možností je injekční odčervení. Avšak odčervení ivermektinem není účinné na tasemnice. Nejúčinnější odčervení je tabletové, zabírá na většinu vnitřních parazitů.

Jak poznáte, že je vaše kočka napadena parazity? Klinické příznaky se liší v závislosti na věku, zdravotního stavu, druhu a množství parazitů v těle. Nejčastěji zaznamenáte:

  • škrkavky (dlouhé nitky) v trusu, články tasemnic (zrnka rýže),
  • zvracení červů,
  • nafouknuté bříško u koťat,
  • trávicí problémy – bolest břicha, průjem, zvracení,
  • hubnutí,
  • zaostávání v růstu,
  • dýchací problémy během migrace larev škrkavek do plic.

Pozor, kočky se mohou nakazit tasemnicemi nejen přes zkonzumované vajíčka tasemnic, ale i konzumací blech, ve kterých je vyvinuta larvocysta tasemnic. Proto dbejte na důkladnou ochranu domácích koček proti vnitřním i vnějším parazitům, tasemnicemi se můžete nakazit prostřednictvím vaší kočky i vy!

Pokud máte koťata, odčervovat jich je třeba již ve věku 3 týdnů a to pastou. Následně je nutné další odčervení v 5., 7., 12. a 15. týdnu věku. Po 15. týdnu stačí kočku odčervit už jen každé 3 měsíce.

Jak psa chránit před klíšťaty a boreliózou?

Hlavním úsilím každého chovatele je zajištění optimálních podmínek pro zdravý a harmonický rozvoj zvířete. Základními předpoklady zdraví a harmonického vývoje našich psích společníků a pomocníků jsou nejen kvalitní výživa ale i ochrana před vnějšími cizopasníky. Každoročně aktuálním problémem, kterým se nevyhnou ani majitelé bytových psů jsou kleště a s nimi spojené riziko nákazy boreliózou. Ta s poslední době stále více znepříjemňuje život nejen pejskem ale i ostatním zvířatům (a nedělá výjimku ani chovatelům).

Nasátí cizopasníci mohou při masivním napadení způsobit ztráty krve a oslabit tělo svého nedobrovolného hostitele. Největšímu riziku jsou vystaveny zejména lovecké a nebytové psi. Důvodem je pohyb v přírodě a přímý kontakt s prostředím, kde se vyskytují klíšťata ve všech vývojových fázích. Radostně pobíhající pejsek se tak stává nedobrovolnou obětí svého invazivního hostitele. Podráždění kůže v místě zachycení vyvolává působení sekretu slinných žláz těchto cizopasníků. Okamžitě hrozí možnost zanesení infekce, přenos jiných onemocnění, z nich nejčastějšími jsou klíšťová encefalitida a lymská borelióza.

Původcem onemocnění je bakteriální mikroorganismus spirálovitého tvaru, který se vyvíjí uvnitř klíštěte. Jeho zárodky se rozmnožují prostřednictvím slin a střevního obsahu, kterým je infikované místo vpichu a následně krevní oběh hostitele. Onemocnění se může projevit širší škálou zdravotních problémů, např. skleslost, neochota k pohybu, případně záněty kloubů, zvýšená teplota, zhoršení srsti a příznaky napadení nervového systému. Důležité je zachytit příznaky včas a zahájit léčbu v počáteční fázi. Nejdůležitějším opatřením proti klíšťatům je ochrana. Přenosu onemocnění lze zabránit prohlédnutím psa po procházce, kdy se klíště teprve pohybuje na povrchu srsti nebo když zabijeme parazita, když ještě není úplně nasátý. Způsob prevence má několik podob.

Velmi oblíbené jsou pipety za krk (Spot-on), které poskytují nejpohodlnější aplikaci, která je účinná zhruba měsíc a potom ji třeba zopakovat. Rychlý a dlouhodobý účinek proti vnějším cizopasníkům, včetně klíšťat a blech zajišťuje několik na našem trhu dostupných farmaceutik např. Frontline (volně prodejný a dostupná je i sprejová forma), Advantix, expo nebo DUOWIN. Aplikace jednotlivých přípravků je závislá na věku a hmotnosti plemene. Druhou možností ochrany jsou obojky, jednoduše se aplikují, mají poměrně nízkou cenu k poměru výdrže účinku, ale občas horší účinnost, obojek musí pes nosit stále a může dojít k poškození srsti kolem krku. Např. obojek značky Bolfo nebo Kiltix – orientační doba účinku je 5 – 7 měsíců proti blechám a okolo 10 týdnů proti klíšťatům. Další možností snížení rizika boreliózy je očkování, které ve očkovaném zvířeti vyvolává tvorbu protilátek. Tím dojde k zlikvidování případného onemocnění v počátečním období a nedojde k jeho rozšíření.

Použití antiparazitik je vhodně aplikovat v období výskytu klíšťat t. j. od časného jara do pozdního podzimu. Naopak nejvhodnějším obdobím na očkování proti borelióze je právě zbytek roku, tedy zimní měsíce. Vakcína proti psí borelióze je známa od poloviny devadesátých let a vyvinula ji tatáž farmaceutická společnost, která je také producentem Frontline. Taková péče zajistí komplexní ochranu během celého roku.

Psí tlapky a posypová sůl

Konečně je tu pravá zima, na jakou jsme už dlouho čekali. Napadl sníh, začalo mrznout a cesty či chodníky se začaly Posyp nejen inertním, ale také chemickým posypem.

Psíci rádi běhají nejen po sněhu, ale i po kamíncích, zda posolených chodnících, což má neblahý vliv na jejich citlivé tlapky. Stejně jako změna teploty z teplého bytu do chladného počasí, tak i ostré kamínky mohou porušit polštářky na tlapkách. Pokud se do tlapek dostane sůl, problém je na světě. Posypová sůl je nebezpečná pro psí tlapky, neboť může vyvolat zánět nejen mezi prsty, ale i na polštářcích. Ty popraskají, jsou citlivé, v horším případě začnou krvácet. Mezi prsty se začnou množit bakterie a kvasinky, které nejsou žádoucí a třeba jim předejít. Prevence je nejjednodušším řešením tento problém.

Pokud maji psíci velmi ostrstené meziprstní prostory, třeba jim jejich vystříhat, aby se na nich nehromadil sníh a led. Po venčení pejskovi odstraníme z tlapek hrubé nečistoty, omyjeme vlažnou vodou, důkladně usušíme a na konec natřeme krémem. Můžeme použít indulonu, lékařskou vazelínu, bambucké máslo, balzám na tlapky s protizánětlivým účinkem nebo jiný přípravek určený na ochranu psích tlapek. Pejsek by si neměl tento ochranný filtr lízat, proto bychom ho měli nějak zabavit, dokud se mast nevstřebá do tlapek úplně. Pokud má pejsek již tlapky poraněné, třeba je ošetřit a použít bačkůrky, aby se tlapky čím spíš zahojily a nebyly vystaveny vlivům nežádoucího prostředí.

Při správné péči budete mít radost s procházky nejen Vy, ale i Váš čtyřnohý miláček.

Jakou povahu má německý ovčák?

Německý ovčák je nejpočetnějším a nejoblíbenějším velkým plemenem psů na světě. Pro jeho přirozenou inteligenci a učenlivost je využíván hlavně jako pracovní plemeno. Velmi často ho využívají právě policisté, vojáci, hasiči a pyrotechnici na vyhledávání bomb.

Německý ovčák díky svému perfektnímu čichu dokáže najít drogy a speciálně vycvičené psy dokážou odhalit z dechu člověka rakovinu plic. Slouží i jako hlídací pes, ale mnohdy je chován jako rodinný miláček. Je snadno cvičitelný proto je jeho využití opravdu široké.

Předkové německých ovčáků žili v Německu a Holandsku tisíce let, kde sloužily k zahánění ovčích stád. Teprve v 19. století začali snahy o vyšlechtění jednoho typu dokonalého německého ovčáka. Na křížení byly využívání psi ze severního a středního Německa, kteří byli prvotřídní strážci stád. Tyto psi se neuvěřitelně rychle rozšířily do ostatních zemí.

Povahově je německý ovčák inteligentní, klidný, silný, vytrvalý a schopný soustředit se dlouhou dobu na určitou práci. Je to ideální pracovní pes. Pro tyto vlastnosti se využívá i jako vodící pes pro tělesně postižené. Nesmí se však zanedbat jeho výcvik, bez něj se z ovčáka může stát nezvládnutelný pes. Pro jeho aktivní povahu potřebuje člověka, který má dostatek času věnovat se mu a dávat mu úkoly.

Oblíbenost a nekontrolované množení si vyžádaly svou daň a také u tohoto klidného plemene se najdou agresivní jedinci. Přešlechtěnosti s sebou přineslo hlavně onemocnění kyčelních a loketních kloubů – dysplazie. Mnoho mladých psů je právě kvůli dysplazii vyřazených z chovu. Také většina starých německých ovčáků má bolestivou artrózu spojenou s dysplazií. Léky proti bolesti a zánětu jsou, ale pejsek je bere doživotně což je finančně náročné pro chovatele. Tyto krásné psíci často mívají ve vyšším věku nádory, problémy s játry, choroby kůže ale nejčastěji jsou to onemocnění pohybového aparátu. Do jisté míry se to dá ovlivnit správnou potravou, neprekrmovaním a během růstu vyváženým přísunem energie, vitamínů a minerálů.

Jak pečovat o štěňátko

S koupí nového štěněte přichází kromě radosti i mnoho starostí pro chovatele. Jak se o něj správně postarat? Co mu dát jíst? Kdy začít s výcvikem? Pokud se o štěňátko správně postaráte, vyroste vám z něj milující zdravý dospělý pes. Kde ale začít?

Místo na spaní

Zakoupenému štěňátku vyčleňte v domácnosti místo na odpočinek, kde umístíte jeho pelíšek. Je dobré aby byl uložen tak, aby měl pejsek dobrý výhled na celou místnost a zároveň nepřekážel, nebyl v průvanu či blízko elektrospotřebičů. Pokud bude pejsek spát s vámi v posteli, i tak mu připravte pelíšek, kde bude moci dřímat během dne. V případě, že je pejsek chovaný na zahradě, do boudy mu na začátku vložte deku od jeho matky, která mu bude připomínat vůni matky a sourozenců a psík bude méně smutný. Maličké štěně potřebuje vyšší teplotu prostředí než dospělý pes, proto nezapomeňte boudu zateplit!

Krmivo

Misky na krmivo a vodu je nejlepší umístit na nepromokavou podložku na vhodné místo, kde bude mít štěňátko během krmení klid. Pitnou vodu je nutné měnit každý den, v případě jejího znečištění nebo nedostatku i častěji.

Malé štěně po odstavu je třeba krmit minimálně 4x denně menšími porcemi. S přibývajícím věkem se frekvence krmení snižuje na 3x až na 2x denně. Je už jen na vás, čím budete krmit své štěně. Doporučuje se ale krmit štěněčího granulemi, díky kterým pejsek dostane přesně tolik živin, kolik v daném věku a při jeho váze potřebuje.

Výcvik

Přestože je štěně malé, aby bylo vaše soužití s ​​ním příjemné musíte začít s jeho výchovou již od prvního dne. Prvním krokem je naučit ho hygieně. Některé štěňata velmi rychle pochopí, že močit a trousit v domácnosti se nesmí. Jiným to trvá déle, ale správným přístupem a trpělivostí to dokážete. Štěně nejčastěji močí po nakrmení, probuzení a hraní se. Pokud spatříte, že podezřele očichávat podlahu a kroutí se na místě, máte pár sekund na to, abyste pod štěně podložili noviny. Pokud se na nich vymočí, pochvalte ho. Je dobré vzít štěně hned po probuzení na trávu, kde ho po vykonání potřeby pochvalte. Pochvalte ho pokaždé, když to udělá venku.

Nejoblíbenější malá plemena psů

V poslední době se staly velmi oblíbenými hlavně malá plemena psů se srstí, která nevypadává, ale neustále roste. Je to velmi praktické hlavně u pejsků chovaných v bytech či domech. Mezi nejrozšířenější plemena patří maltézské psíci, jorkšírští teriéři, shih-tzu a čivavy.

Maltézský psík

Je to jedno z nejoblíbenějších malých psích plemen u nás. Toto krásné bílé pejsek pochází z okolí Malty. Dorůstá kohoutkové výšky 20 – 25 cm a jeho váha se pohybuje v rozmezí 25 kg. Psi bývají větší a těžší než feny. Pro maltézáčka je typická dlouhá bílá srst, která nevypadává, ale dorůstá a nemá podsadu. Vyžaduje si denní česání, proto majitelé těchto mrňousů pravidelně stříhají. Na výstavy se ale vyžaduje krásná dlouhá srst. Maltézské psíci jsou vždy bílé s černým čenichem a tlapkami. Je to společenský psík, který potřebuje úzký kontakt se svým majitelem. Je snadno cvičitelný a vnímavý. No pozor, při nesprávné výchově bývají maltézské psi dost agresivní, dokonce i vůči vlastní rodině. Proto nezanedbávejte jeho výchovu a už od malého štěněte mu vytyčte hranice, jinak si s ním v dospělosti neporadíte.

Yorkšírský teriér

Yorkshire je v dnešní době nejoblíbenějším a nejznámějším malým plemenem chovaným v bytech. I když je dnes výlučně společníkem a jeho přítomnost je tolerována i na místech, kde je vstup psům zakázán, v minulosti se choval na lov hlodavců v domácnostech a na hlídání domů. Byl větší a těžší než dnešní york. Dnešní standard plemene se váhou pohybuje od nejmenších, jen 1,8 kg vážících jedinců až po 3,2 kg. Vyskytují se ale i těžší psi, hlavně pejsci z podnožové vinice jsou vyšší a těžší. Srst je typicky ocelově, dlouhá, rovná, nesmí být zvlněná a na hrudi, hlavě a končetinách je svetlozlatá. Tyto psíci mají také sklony neposlouchat svých chovatelů, proto dbejte důslednou výchovu psa.

Shih-tzu

Shih-tzu, nebo i Ši-cu je roztomilý pejsek, původem z Tibetu a jeho původ a šlechtění je málo známé. Původně se choval v chrámech a klášterech v Asii. Do Evropy se dostal až počátkem 20. století. V současnosti se tento pejsek chová jako společník. Dorůstá do výšky 20 – 28 cm a jeho váha kolísá mezi 4 – 7,25 kg.

Čivava

Čivava nebo Chihuahua je nejmenší plemeno psa na světě pocházející z Mexika. Pokud hledáte vysloveně domácího mazlíčka, malá čivavka je na to jako stvořená. Nejmenší jedinci váží jen kolem půl kilogramu, nejtěžší až 3. Čivavy se vyskytují ve dvou variantách – krátkosrsté a dlouhosrsté. I navzdory svému malému vzrůstu má čivava odvážného ducha, který se projevuje neustálým štěkotem při ochraně svého teritoria.